Letos poprvé jsem se zúčastnila setkání Taizé. Byla jsem plná očekávání. Moc jsem se těšila, že konečně prožiju Silvestr jinak. Nové prostředí, modlitba, zpěv, mladí lidé, možná noví přátelé a nádherné město Praha. A hlavně čas strávený s mými přáteli a blízkými, které mám ráda. Moje nedočkavost den ode dne rostla. Od kamarádky Elišky, která nás pozvala a s otevřenou náručí přivítala a pohostila společně s její rodinou, jsem dostala nabídku, zda bych nechtěla, ještě společně s mým přítelem, doprovázet modlitbu ve farnosti na hudební nástroje, pokud by to bylo potřeba. Zprvu jsem se trošku bránila, ale byla to pro mě výzva, a tak jsem přikývla, pořídila si noty z Taizé a začala cvičit.

Čas rychle utíkal a najednou tu byl 29. prosinec a my vyrazili směr Praha. Společně jsme si užívali nádherný program, jak v Letňanech, kde panovala úžasná atmosféra v jednotlivých halách, tak společná setkání v místních farnostech. Byli jsme hosty ve strašnické farnosti. Díky tomu, že naše ubytovatelka byla zapojena jako animátorka přípravného týmu, byli jsme přizváni i my, abychom přiložili ruku k dílu, a my to pozvání s radostí přijali. Pomáhat při organizaci, mě moc bavilo. Mohla jsem tak aspoň přispět ke společnému dílu a plynulému průběhu setkání ve farnosti.

Abych se ale přiznala, stále jsem tajně doufala, že nedojde na Eliščina slova, kdy bude potřeba hudebně doprovázet schólu. Přece jen jsem si nebyla moc jistá vystupováním před tak velkou skupinou poutníků. A popravdě, moc se mi nechtělo. Neznala jsem ani všechny písničky. Ten osudný den však přeci jen nastal. Přišla Eliška s informací, že ve schóle chybí klavírista a flétnista, zda bychom se tedy mohli ke schóle připojit a zahrát s nimi. Jenže schóla byla mezinárodní, vedl ji Francouz Marko, zpěváci byli též z různých koutů světa a já a můj přítel jsme nebyli vůbec sehraní. Vlastně jsme spolu ještě nikdy v životě nehráli. A najednou po nás chtěli, abychom hráli asi před 300 poutníky. V duchu jsem si říkala: „Tak a teď si utrhnu mezinárodní ostudu.“ Jenže už se nedalo couvnout. Hudební nástroj jsem si vezla do Prahy s sebou a navíc jsem to už slíbila dopředu, že když bude potřeba, pomůžu. A tak jsme celé odpoledne před společnou modlitbou, kdy jsme měli poprvé společně hrát, bylo to zrovna na Silvestra, začali trénovat. Z počátku to bylo dost těžké a moc se nám nedařilo. Místo společného program na Letňanech jsme zkoušeli. Bylo to v celku obtížné, ale po náročném odpoledni se nám začalo nakonec dařit.

Společný silvestrovský program ve farnosti začínal ve 22h a moje nervozita pomalu, ale jistě stoupala. Vyvrcholila ve chvíli, kdy jsem měla jako flétnistka udat schóle tempo a rytmus dvěma takty, protože dirigent danou píseň vůbec neznal. Dost jsem bojovala se svým strachem, protože jsem věděla, že příliš nevynikám v udávání rytmu. Jenže najednou dirigent odpočítal dva takty a já měla hrát. Nikdo se mě neptal, jestli chci nebo ne, prostě se čekalo až začnu. Chvíli jsem sama se sebou bojovala, ale nebyl čas a já měla začít předehru. Tak jsem zahrála co jsem měla, jenže ani dirigent ani sbor se nechytal a místo, aby sbor plynule pokrčoval po mojí předehře, nevydal ani hlásku a nastala trapná chvíle ticha. V duchu jsem si říkala: „Tak a mezinárodní ostuda je na světě,“ ale Marko to elegantně vyřešil, zamával na mě a já začala ještě jednou a pak už to šlo. Byla to dost těžká píseň pro celou schólu. Rytmus i slova byly náročné, protože to bylo celé v češtině Staňte se solí, solí země…

V tu chvíli mi to došlo, i já se mám stát solí, solí země i s mými nedokonalosti a chybami. Mám prostě přispět se svou troškou, aby mohlo vzniknout něco velkého. Teprve tehdy jsem pochopila motto setkání. Nemusíme být dokonalými, abychom čekali, až na nás přijde řada. Bůh chce, abychom se mu dali tady a právě teď, se svou nedokonalostí a s chybami. Protože přesně takové nás Bůh chce. Touží na nás ukázat svoji velikost a proměnu. Jediné, co musíme udělat my, je plně se mu odevzdat a důvěřovat. A pak se to stane, velká proměna a opravdové dílo ve spolupráci člověka s Bohem. A víte co? Stojí to za to. Stát se solí země.

Večerní modlitba i zpěvy pokračovaly dál, ale i během nich se nám stalo ještě pár kulišáren. Například jsme neviděli na noty a museli si celou dobu svítit mobilem, nebo když se to nejméně hodilo, tak povolil kolíček na noty a všechny se silou gravitace snesly k zemi. A vrcholem všeho bylo, když nám na začátku písně naprosto přestaly hrát elektrické varhany a ozval se jen jakýsi paskřek a nám došlo, že se vybily baterky.

Ale i přes všechny ty překážky jsme se tomu museli společně smát, protože jsme věděli, že jsme se stali součástí něčeho mnohem většího než jen hry na “pozemské nástroje“, které dokáží selhat v tu nejméně vhodnou dobu. A víte co? Nelituji toho, že jsem svolila stát se součástí toho všeho. I přes naše chyby z toho Bůh dokázal vytěžit své a já vím, že to stálo za to! Proto se nebojte i vy stát solí země a dejte Bohu vše, co máte.

poutnice z Vysočiny